Na vrchol sopky se dostanete buď ze severu nebo z jihu. Pokud si zvolíte jižní cestu a přicházíte od Catania, sejděte z dálnice výjezdem na Giarre a odtud již vás budou navigovat tabule. Budete procházet vesničkou Zafferana , která byla v minulosti vícekrát zničena proudy lávy. Vesnička byla vždy nově postavená, v letech 1991-1993 se zkáze podařilo zabránit. Dnes působí ospalým dojmem, domácích nejdříve uvidíte zametat lávový popel a kamínky, které sem neustále dopadají. Po cestě nahoru hledejte Rifugio Sapienza - to je chata, kde se můžete dostat autem, zaparkovat a dále pokračovat lanovkou.
Na úpatí sopky jsme ze začátku míjeli olivové a citrusové sady, přičemž teplota začala pomalu klesat. Z 22 na 16 stupňů. Později se objevily piniové lesy, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že stoupáme po sopce. Zaujaly nás akorát netradiční zlaté stromy při klikaté cestě. Asi ve výšce 1500 metrů nás zahalili bílé mraky a teplota už klesla na 12 stupňů. Oblékli jsme si mikiny a dlouhé gate. Krajina kolem již byla pustá, sem tam pokrytá namrzlé zelení. Když jsme dorazili k chatě Sapienza na velké parkoviště ve výšce 1920 metrů, teploměr ukazoval sotva 10 stupňů.
Opravdu, pokud nechcete pokračovat dál, nemusíte, i zde se nacházejí dva boční vyhaslé krátery z roku 2001 a 2002 jen 100 metrů od stanice lanovky. Můžete si nasbírat lávové kamínky nebo koupit nějaký suvenýr. Vyzbrojeni větrovka s kapucí a pohodlnými teniskami jsme vyrazili k lanovce. Pokud máte pochybnosti, zda jste dobře oblečení, tak záleží na vkusu, viděli jsme i tetu v sandálkách, připadne strýčka, co měl kraťasy, ponožky a "krox", ale i domácích Italů v zimních bundách, lyžařských čepicích a brýlích.
Cesta lanovkou byla fakt super zážitek, ačkoli jsem slyšela už io odbornících, kteří se vybrali po trase lanovky pěšky, já to nedoporučuji, stoupání je příliš strmé, zhodnotila jsem, že mně by trvalo alespoň 12 hodin, než bych se dostala nahoru. Spolu s lístkem nalanovku si můžete koupit i lístek na terénní minibus - čtyřkolku . Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme zaplatili i čtyřkolku (na osobu spolu s lanovkou 60 eur), vždyť když už jsme se dostali až sem, čert to ber. A udělali jsme dobře. Já jsem sice byla za to, abychom tu trasu prošli pěšky, ale když se začal autobus kymácet strmým a hrbolatým terénem, prodíral se mezi husté mraky a vítr foukal o duši, byla jsem velmi ráda, že sedím v autobuse a kolemjdoucím zmrzlým trekerom můžeme z pohodlí mávat. Trasa je přesně 4 kilometry a cesta je vlastně vysekaná do sněhu, pokrytého silnou vrstvou popela.
A najednou jsme se ocitli téměř úplně nahoře.. Venkovní teplota asi 6 stupňů, nadmořská výška parkoviště pro terénní auta byla 2920 metrů nad mořem. Všude kolem nás hustá mlha, nohy mi začaly tuhnout, cítila jsem se jako zavřená v chladničce. Průvodce nám ukázal místo, kde stála dvoupatrová budova kompletně zasypána lávovými kameny a nyní trčela jen strecha.Viedol nás mezi mraky různými krátery.
Vysvětloval, že erupce nastávají téměř každý týden a čím jsou v nižší nadmořské výšce, tím jsou nebezpečnější pro okolní městečka. V jednom z kráterů, kde jsme viděli jen černou díru, byla prý před pár lety ještě konečná zastávka lanovky.
A pak se najednou mraky rozešli, obloha se vyjasnila a konečně jsme mohli vidět královnu v plné kráse. Já jsem si vždycky myslela, že sopka má kuželovitý tvar, a na jejím vrchu je jediný kráter, asi jako krtků domeček. Proto mě překvapilo, že jsme se ocitli na obrovské plošině, kde v dálce vystupovali strmé vrchy, nebo se propadaly do země. Sopka Etna je prostě obrovská a rozlehlá, tvoří ji stovka kráterů a téměř nikdy nevybuchne 2 krát na stejném místě. Už už jsem se chtěla zeptat, proč nemůžeme vyjít úplně nahoře, ale když jsme viděli turistu, jak si opéká na kameni hamburger, bylo nám jasné proč. Kromě toho, že byla očekávaná další erupce, tak cestu nahoru nedovolovala ani rozpáleného zem, nad kterou se vlnil vzduch jako nad asfaltovou cestou během horkého léta. Několik dní před naší návštěvou totiž erupce Etny vychrlila obrovské množství lávových kamenů, které ještě ani nestihli vychladnout. Když jsme vložili papírový ubrousek mezi kameny, za pár vteřin vzplála. Takže úplný vrchol jsme obdivovali pěkně z dálky zpoza bezpečnostní zábrany, kde nás podrážky bot jen mírně hřály.
Pokud se na sopku Etna už vyberete, nekupujte si drahé suvenýry z lávových kamenů, raději si vezměte igelitku a kamínky si nasbírejte na památku. My jsme nesli alespoň dvě kila menších, větších kamenů, z nichž plánujeme vyrobit stromky štěstí a jiné suvenýry pro rodinu.
Na tento výlet budeme ještě dlouho vzpomínat. Spi sladce, královno Etno.
Žádné komentáře :
Okomentovat